čarabaňa.cz - ofca v síti

Tenhle rozhlas není pro mladý

Dlouho jsem nerozuměl moc tomu, proč všichni okolo nadávají na muziku v rozhlase. Potom jsem ale začal vstávat s radiobudíkem a pochopil jsem. Kolem sedmé ranní sestávala lokální nabídka z rádoby rozjařených ranních show, stokrát ohraných kolovrátků a čtyř stanic Českého rozhlasu včetně jedné regionální. Ve zkratce - zprávy, oldies, vážná hudba a dechovka. Nechával jsem to na zprávách, ať se po ránu něco dozvím. Fungovalo to vždycky do první nebo druhé písničky, pak nezbylo než přeladit. Něco bylo špatně.

Sterilujeme

To, že Český rozhlas je ve své současné podobě řádně zrezavělá hudební konzerva, beru jako smutný fakt. Jediný ostrůvek čerstvé hudby tvoří radio Wave, to ale s obyčejným VKV přijímačem například v autě či v onom radiobudíku nenaladím.

Jak k tomu došlo? A je v tomto náš veřejnoprávní rozhlas výjimkou? Podnikněte se mnou a s pomocí fonogramu kraťoučký, lehce subjektivní exkurz do historie rozhlasového vysílání z pohledu hudby.

Pravidelné vysílání společnosti Radiojournal na dlouhých vlnách bylo u nás zahájeno v roce 1923, zanedlouho společnost přešla pod křídla státu a těsně před válkou se již používalo označení Československý rozhlas. Hudba provázela vysílání už od prvopočátku, stejně jako spory o zastoupení hudby laciné a hudby s vysokou uměleckou hodnotou. Lacinou se myslela tehdejší populární hudba - víceméně taková, jakou známe z filmů pro pamětníky.

Padesátá léta znamenala zamezení přístupu k západní kultuře, v té době však už česká pop scéna produkovala dostatek vlastní hudby různých žánrů, zejména jazzu, swingu a šansonů. Všeobecné uvolnění v šedesátkách potom přineslo rokenrol, bigbít, hudební divadla coby líhně začínajících hvězd a nepřeberné množství coververzí západních hitů s českými texty. Ledy se hnuly i v rozhlase: hrálo se všechno možné, pořádaly se talentové soutěže (Dvanáct na houpačce, Hledáme mladé talenty, Zlatý slavík) a objevil se například pořad Mikrofórum, proud hudby a informací pro mladé posluchače.

Bohužel všeho jen dočasu. Po roce 1968 soudruzi postupně přistřihli mnohým nadějným interpretům křidélka a ti, kteří nevyhověli představě oficiální linie, putovali do trezoru. Nadále už rozhlasová studia produkovala a hrála převážně hudbu, pro kterou se po revoluci vžilo označení normalizační pop. Pokud v 70. letech ještě doznívala jakási vzdušnost předchozí dekády, následující osmdesátky nemohu z hlediska populární hudby označit jinak než za tragické. Smutný symbol té éry: Michal David a jeho spartakiádní Poupata.

Převrat 1989. Jako ve všem, i v hudbě byly devadesátky v Čechách dost překotné. Přes hranice se k nám najednou hrnulo neuvěřitelné množství západní muziky všech žánrů, vznikala spousta garážových kapel, zasáhla nás vlna muzikálů a začaly vysílat první komerční stanice. Ze státního rozhlasu se stal rozhlas veřejnoprávní. A jako by si s tím vším nějak nevěděl rady, ze všech sil se držel v zajetých kolejích a na mladé publikum jako by pozvolna zapomínal.

Zatímco se na veřejnoprávních vlnách recyklovaly archivy, docházelo k postupné konsolidaci komerčních stanic. Ty menší, povětšinou nadšenecké projekty buď zkrachovaly, nebo byly pohlceny velkými sítěmi (Impuls, F1, Hitrádia, Čas..). Pokud mohu soudit, výsledná situace se blíží německému rozhlasovému trhu, kde dominují seriózně se tvářící kolovrátky osvědčených odrhovaček (rádia cílená na ekonomicky aktivní a starší posluchače) a uječené kolovrátky párty novinek (rádia cílená na mladé posluchače). S tím rozdílem, že mezi zdejší odrhovačky se plíživě navrátily i některé normalizační hity.

Konzervujeme

Pokud se mluví o hudbě v rozhlase, prsty nejčastěji míří na Radiožurnál. Tato stanice dostala do vínku poměrně nešťastný mix zpravodajství, publicistiky, sportu, nejrůznějších magazínů a hudby. A z nějakého záhadného důvodu hudby vybírané selektorem, ze kterého se ještě donedávna hrálo pouhých devět set na základě posluchačských průzkumů vybraných titulů. Ony písničky totiž tvoří pouze vatu mezi příspěvky: jsou servírovány slepě, vytahovány znovu a znovu z popelnice nadepsané "Oblíbený rock a pop", bez jakékoli návaznosti na aktuální pořad. Stačí se podívat na playlist. Celý koncept je pak obhajovaný snahou o dosažení co nejvyšší poslechovosti v konkurenci komerčních stanic. Které - mezi námi - hrají úplně ty samé sračky.

Jenže o žádné poslechovosti Zákon o Českém rozhlase nehovoří. Zato mezi hlavními úkoly uvádí rozvíjení kulturní identity obyvatel České republiky včetně příslušníků národnostních nebo etnických menšin. V tom je to jádro pudla, o kterém se v posledních letech vede vášnivá diskuze: Veřejnoprávní rozhlas nesmí být tupým juboxem. Naopak, má své posluchače hudebně rozvíjet. Udávat směr. Nebát se toho. Třeba tak, že se vykašle na oldies kolovrátek a bude hrát co nejvíce současné muziky. Různé muziky. Během dne klidně současné hity, jak to dělá Bayern 3 nebo Ö3, večer pak trochu širší žánrový rozptyl nebo třeba i nějakou tu vykopávku.

Další stanice ČRo už sice nejsou tak veřejně propírány, nicméně zaslouží si také několik poznámek:

• Dvojka (dříve Praha) je v podstatě pohodové retro rádio, ale aspoň se tím nijak netají.
• Vltava je umělecky zaměřená stanice pro náročné posluchače, přesně jak se očekává.
• Wave je občas možná příliš alternativní, ale přesto skvělé rádio pro mladou generaci, které si určitě zaslouží být celoplošnou veřejnoprávní stanicí. To bychom ale nesměli být v Čechách. kde Rada ČRo v čele s individui typu Jaklová namísto podpory házela tomuto rádiu klacky pod nohy tak dlouho, až bylo nuceno opustit svůj jediný FM kmitočet.
• Regionální stanice svým retro zaměřením připomínají Dvojku, hudebně se však lehce liší - například Plzeň hraje více folku a country, Brno více dechovky.

Hledáme

Další z častých polemik je podíl domácí hudební tvorby. Obrazně řečeno: hrát více Karlů Gottů, Lucií Bílých a Kabátů, nebo snad méně? Ano, od Českého rozhlasu se tak nějak čeká, že bude české interprety hrát a produkovat. Ale neměl by je i hledat a vytvářet?

Pokud se tak alespoň částečně děje u minoritních žánrů, v populární hudbě bohužel našim veřejnoprávním médiím v hledání nových talentů kompletně ujel vlak. Nutno ovšem přiznat, že bez patřičných financí se dost složitě soupeří s formáty typu SuperStar, na něž skoupily práva komerční televize a dokázaly kolem nich vytvořit patřičný hype. Navíc, kolik opravdových hvězd vlastně vzešlo z těchto talentových soutěží?

Abych Českému rozhlasu úplně nekřivdil: snaha zde je. Stránky pěvecké soutěže pro děti a mládež Česko zpívá jsem sice objevil až po důkladném gůglení a více než co jiného působí jako okresní přehlídka dětí ze ZUŠky, nicméně i takováto forma podpory mladých talentů - byť ne tak mediálně atraktivní jako SuperStar - je nesmírně důležitá a záslužná. Stejně jako mravenčí práce hudebních nadšenců z Wave, počínaje Startérem a konče koncerty Live Sessions.

Otevíráme?

Vrátím-li se na začátek, jak je to tedy s tou hudbou na Radiožurnálu?

Zdá se, že v posledním roce se situace trochu zlepšila. Změnil se hudební dramaturg, zmizely největší hrůzy typu Turbo nebo Opus, playlist se rozšířil. Do VKV se snad brzy dostane stanice mluveného slova Plus, která umožní další odlehčení Radiožurnálu. Bude tohle všechno stačit ke spokojenosti českého posluchače?

Toho odchovaného ještě klasickým rádiem možná ano. I on však už tuší, že by to mohlo jít lépe. Příště se mrkneme na to, jak.