čarabaňa.cz - ofca v síti

Vysílač Fredymant

Přišla doba, kdy na kopcích začaly růst stožáry a ty stožáry vysílaly a přijímaly všecko to, co si lidé na dálku vzkazovali. Stačilo se na chvilku beze slova zastavit a uslyšeli byste, jak se vzduchem nese tichounké brebentění. A v něm všechna řeč světa, jazyky domácí i cizokrajné, smích i pláč, líbezný zpěv i hudrání, hlásky jako med i velitelské staccato.

Na Čarabani taky jeden takový stožár vyrostl. Ale nic nevysílal ani nepřijímal, všechno to brebentění nechal bez povšimnutí proplout kolem. Jen když se vždycky navečer zešeřilo, zažnul své ohnivé oči, koulel jimi do dálky a mrzutě bručel.

Protože stál na odlehlém místě v nejvyšším bodě kopce, málokdy k němu někdo zavítal. A když přece jen jej jednou objevili nějací chuligáni, nakladli u jeho paty oheň, popili a chtěli vylézt až nahoru, vysílač se dopálil a svýma ohnivýma očima je sežehl na popel. Ta historka se roznesla po kraji a od té doby už se k němu neodvážil nikdo.

Přišel podzim, stromy se zabarvily do odstínů zlaté a kraj zahalila smetanová mlha. Život v lese už pomalu utichal, jen doktoři datlové ještě přelétávali ze stromu na strom a vybírali z kůry poslední chrobáčky.

Jeden z datlů přistál na vysílači a hned se pustil do práce. Klep, klep, klep, ozvalo se jako z kovárny a překvapený datel uslyšel, jak někdo nahoře bručí: „Ztrať se mi z očí, sic tě spálím na popel.“

„Pročpak bys mě spaloval, milý strome, vždyť pečuji o tvoji kůru, abys byl ještě dlouho zdráv,“ odvětil datel.

„Ó, kdybych tak mohl být obyčejným stromem,“ zabručel vysílač, „jenže já jsem vysílač Fredymant. Byl jsem zde postaven, abych přeposílal lidské brebentění.“

Datel chtěl namítnout, že to je přeci také užitečný a důležitý úkol, Fredymant však odsekl: „Já chci mít klid. Ze všech těch brumů, zvuků a hlasů mě bolí hlava.“

Datel si teprve teď všiml, že stožár vysílače je zářivě bílý a červený jako obrovská muchomůrka. Tak hloupě se splést!

Zamyslel se a povídá: „A chtěl bys být stromem?“

Fredymant přikývl.

A datel hvízdl na povel a rozletěl se spolu se svými kamarády datli do hloubi lesa až k bažinatým močálům. V nich si omočili svá křídla, vrátili se nazpět a kroužili kolem stožáru tak dlouho, až jej přetřeli tím nejjemnějším blátem celý nahnědo. Na samotný vrch vysílače pak v zobácích nanesli množství drobného jehličí.

Fredymant se prohlédl a řekl: „Děkuji vám, datlové. Nyní se cítím jako skutečný strom.“

Datlové odletěli po svých a les utichl.

Zanedlouho přišla do kraje zima a nadělila všem stromům bělostné sněhové čepice. I Fredymantovi. Tomu se to ale pranic nelíbilo a bručel si neustále pod vousy: „Brr, to je ale hrozné. Má nová čepice mi vůbec nesluší. A přes ty ostatní není vůbec nikam vidět.“

Vichr, který mu svištěl kolem uší, si řekl, že vysílači zkusí pomoci. Rozběhl se lesem, aby zbavil stromy jejich sněhových čepic. Jenže zimní vichr má nějakou sílu! Jak se hnal, převracel a lámal všechno kolem. Vzrostlé stromy vyvrátil z kořenů a z mladých stromků nadělal třísky.

Několik dnů pak lesem zněly traktory a motorové pily, jak lidé odváželi polámané dřevo a čistili les. Zbylé větve nakladli na ohně a spálili. Kam se člověk podíval, bylo jen rozšlapané bláto a sníh, hotová pustina.

Fredymant se nejdříve těšil výhledem do krajiny, po nějaké době mu ale začalo být samotnému smutno. Přišlo jaro, sníh roztál, rubisko však zůstávalo mrtvé, bez života. A vysílač byl ještě mrzutější než dřív. Deště navíc smyly jeho ptačí malování, takže už vůbec nevypadal jako strom.

Až jednoho letního rána zaslechl psí štěkot. To se sem zatoulal jezevčík Julka, patřící místnímu hajnému.

„Přestaň křičet a zmiz, sic tě spálím na popel,“ zavrčel mrzutě vysílač a zakoulel stále ještě ohnivýma očima. Až na zem ale nedohlédl, proto mohl jen tušit, odkud štěkot vychází. „Vždyť mi ten tvůj křik trhá uši,“ řekl už mírněji.

Julka na to: „Haf haf, raduji se z ranní procházky po lese, proto tak dovádím. Rosa mi myje bříško a mech lechtá do tlapek.“

„Copak tady je nějaký les? Kam dohlédnu, je jen pustá zem. Stojím tady sám jako kůl v plotě.“

„Ale kdepak, vždyť ty jsi určitě převelice užitečný...“

„Užitečný?“ To slovo Fredymanta trochu udivilo.

Ale jezevčík už nestačil odpovědět, neb z křoví se vynořil hajný a přivolal ho k sobě. Pak se ještě hajný rozhlédl kolem, chvíli něco počítal a odešel i se psem pryč.

Hned druhého dne přijel náklaďák plný lidí, kteří začali v rubisku vysazovat nové stromky a sázeli tak dlouho, dokud nebylo poslední místo obsazeno. A jak si u toho povídali, volali na sebe, smáli se a brebentili, ve Fredymantovi se něco hnulo a řekl si: „Ono to vlastně není vůbec špatné – poslouchat, co si povídají.“

A tak začal Fredymant přijímat a vysílat všechno to brebentění, co právě běželo okolo. A to, že je tak užitečný, mu činilo převelikou radost.

Jen když se vždycky navečer zešeřilo, zažnul své ohnivé oči a koulel jimi do dálky. To aby si ho snad někdo nespletl s obyčejným stromem.